Byl jeden z těch krásných, slunných podzimních dnů, které si přímo říkaly o vyjížďku. V PC jsem si naplánoval trasu, vyexportoval GPX a vyrazil. Počasí bylo jako z obrázku, kilometry příjemně ubíhaly a nechybělo ani zastavování na fotky a kochání se krajinou.
Hned za polovinou trasy si tak říkám: „To je prostě nádhera.“ Vtom se však z lesa vyřítil pes a namířil si to přímo k mému přednímu kolu, do kterého se chtěl zakousnout. Skenoval jsem situaci, reflexivně hamounil na brzdy a v příští vteřině už jsem letěl přes řídítka.
Majitel psa? Nikde. Z houští se uráčil vytáhnout až po dlouhých pěti minutách.
Pomalinku jsem se posbíral a začal obhlížet škody. Kolo to naštěstí přežilo bez větší újmy, já už ale takové štěstí neměl. Oblečení na cáry, tělo samá modřina a nejhůř to odneslo koleno. Po poměrně ostré výměně názorů s majitelem psa jsem zatnul zuby a rozhodl se nějak dokulhat a dodrncat domů.
Rodina byla po mém příchodu v šoku. Vtom ale dceři zazvonil mobil.
„Tati, proč mi voláš?“ dívá se na mě překvapeně.
„Já ti nevolám... a vlastně vůbec netuším, kde mám telefon,“ odpovídám a sahám do prázdné kapsy.
Dcera hovor zvedla. Na druhé straně se ozval neznámý hlas s tím, že mobil našel na cestě a rád by ho vrátil majiteli.
Tento zážitek mi připomněl jednu věc: Mezi námi sice pořád chodí lidé, kteří jsou totálně bezohlední, ale stejně tak tu stále žijí ti, kterým svět není lhostejný a zůstávají poctiví.
Roman ichnatolya
středa, 21. října 2026